Tak si žiju

Přišlo na mě nekomunikativní období. Respektive nepsací, protože užvaněná, to jsem celkem dost. Tak si zkouším žít trochu bez stresu, hodně spím a snažím se neřešit moc jídlo. Váha postupuje dolů, ale nechci se moc nadchnout a řešit to. Tak to nedělám. Hlavní můj počin je ale návštěva psychologa. Šla jsem tam po prokaleným víkendu a rvala si vlasy, k čemu jsem se to dokopala. Neměla jsem absolutně náladu, nechtělo se mi mluvit, neuměla jsem se vyjádřit, ale pak jsem se rozkecala a bylo strašně úlevný dostat ze sebe historii svýho hubnutí, svých problémů, rodiny, prostě říct to všechno někomu, kdo mi snad trochu pomůže se srovnat sama se sebou. První návštěva ale nic neznamená, ačkoliv jsem se cítila strašně významně, že jsem to dokázala, tak je to na delší běh a více sezení. Zkusím být trpělivá. Zatím si mám zapisovat, co jím, a při přejezení všechny svoje pocity, který mu předcházely. Já ale zatím držím a nepřejídám se, cítím, že jsem pod dohledem, tak se nechci cpát. No asi tomu taky dost přispívá ta moje snaha vyklidnit se. Ale ona chuť se přejíst, ta ve mně číhá, vím o ní, ale zatím jsem silnější.