Určitě jste už slyšeli o té politovánihodné ženě, která se chce dobrovolně prožrat k titulu Nejltlustší žena světa. Po dnešním vážení jí ale dýchám na paty taky. Od založení blogu jsem zvládla přibrat 3 kila. Mám na triku pár přežrání, ale celkem se dostávám do pohody a připadám si docela vyrovnaná, tak proč? Celý den nad tím průběžně přemýšlím, po cestě z práce jsem jak jeden velkej nerv, kdybych neměla nalakovaný nehty, tak si je snad začnu hlodat, stojím si u toho takhle na zastávce a utápím se v myšlenkách, jak rychle jsem dokázala přibrat.
Když vtom mě někdo na tom ostrůvku svižným krokem předchází se slovy: „Zezadu vypadáte dobře.“ A to už někdo další mě obejde zepředu a doplňuje: „A zepředu ještě líp.“ A já jen lapu po dechu, polykám naprázdno a nemám slov, jen třeštím oči na dva sympatické smějící se padesátníky (možná šedesátníky, nemám odhad, o tom jak mě zásadně oslovují jen typy zhruba o 20-30 let starší než jsem já, výjimkou je jen můj muž, možná někdy příště), kteří když vidí můj zřejmě dostatečně dementní výraz, mě hned uklidňují, ať se nebojím. Což o to, já se nebála, jen byla tak konsternovaná jejich názorem, že jsem z toho ani do té tramvaje nenastoupila (i když možná taky dobře, bůhví, co za moudra by z nich ještě mohla vypadnout). No chápete to, tak jsem jako měla i radost, ale absolutně nechápala ten paradox. Mě zas tak často na ulici nikdo neoslovuje, většinou spíš večer, a to stačí, aby se mě někdo zeptal, kolik je hodin, a já už v dlani svírám slzák, ale prostě mě ta jejich upřímnost (pokud to teda fakt tak mysleli:) fascinuje.
Nicméně jsem se nečervenela rozpaky dlouho, protože jsem jela do C&A, kde se mi líbil takový pěkný lehký svetr s krátkým rukávem na jeden knoflík, takže se vepředu rozevírá, pod ním vypadá strašně dobře bílý triko s dlouhým rukávem. No a když jsem si to zkusila, tak jsem samozřejmě málem zařvala, jelikož: bílý triko a špeky na břiše a nad nimi se rozevírající ten krásný svetřík, takové dílo si jistě dovedete představit.
Vím, vím, měla bych se nad sebou přestat vážně zamýšlet a začít vážně něco dělat a to i přes to, že mám dvě aktuální výmluvy pro nastolení vážného hubnoucího režimu: bolest v krku a odjezd na dovolenou. Tak já jdu teda balit.
úterý 31. srpna 2010
čtvrtek 26. srpna 2010
Jak jsem se přemohla
Pro člověka jako jsem já není vůbec jednoduchý chodit někam do fitka cvičit. Ani tak nejde o to, že jsem prostorově výraznější, no dobře nebudu si hrát na eufemismy, prostě jsem tlustá, ale prostě se tam necítím. Odmalička jsem zažívala muka při hodinách tělocviku na základce, kde na mě arogantní tělocvikářka neustále pořvávala povely jako „rychleji, výše, dál, víc“ a prostě nedovedla pochopit, že všichni nejsme stejní a já holt do těch jejich tabulek s předepsanými časy, za jak dlouho má člověk v té a té třídě uběhnout „šedesátku“ a podobně, nikdy nezapadnu. Nikdy mi nešla vybíjená, cokoliv s míčem, nevyšplhala jsem ani metr po laně ani po tyči, vždy doběhla poslední a třeba skoky do dálky, no darmo mluvit. Přístup učitelky pro mě tehdy byl docela traumatizující, takže jsem už jen z pachu žíněnky padala do mdlob a vůbec smrad všeho toho nářadí a celé tělocvičny ve mně budil hrůzu.
Rodiče měli během mýho dětství dost problémů se sebou navzájem, takže nějaké budování pozitivního vztahu k pohybu u mě neproběhlo. Do dospělosti jsem tak vstupovala sportem nepolíbená a až postupně si k němu hledala cestu přes kazety s Olgou Šípkovou a kolo.
Fitka, bazény, tělocvičny a všechny prostory, kde se lidi nějak společně hýbou, pro mě nadále zůstávaly tabuizovaným územím. Až na začátku loňskýho roku jsem to nějak prolomila a začala chodit na power jógu. Začátky nebyly lehký, vzhledem k mé stydlivosti se jakkoliv odhalovat před cizíma lidma mi vadilo převlíkání v narvané šatně, vadili mi nabušení borci funící na strojích, kolem kterých jsem musela projít do sálu, vadily mi štíhlé slečny, které si navzájem poměřovaly fiktivní špeky na břichu, a vadilo mi, že jsem byla ze všech přítomných nejtlustší. No, ale přemohla jsem nelibé pocity, začala chodit každý týden a postupně si zvykala. Cítila jsem se líp a prostě power jóga, k té samotné třeba někdy příště. Jednoduše jsem já, antisportovní typ, začala někam pravidelně chodit, pak dokonce i dvakrát týdně, no něco nevídaného!
Přestala jsem letos v dubnu, kdy jsem se šťastně vdala, což byl tedy se vším všudy docela stres, takže nebyl moc čas, ale já si ještě aspoň doma sjížděla cviky. Pak se ale přidaly problémy v rodině, pár smutných příběhů a já přestala úplně. Rozjelo se přejídání, nastoupilo přibírání, no rovnice jak ze sbírky matematických úloh. Moje pokusy o návrat do tělocvičny byly chabé a vnitřní výmluvy silnější, přidala se vedra, kdy se ve městě nedalo dýchat normálně, natož ve vydýchaným fitku, pak zas moc práce, prostě vždycky jsem si něco našla...
A dnes jsem se teda přemohla zas. Ani jsem nezkoušela se navlíct do dřívějšího cvičícího oděvu, neb se nechci zbytečně týrat, vzala jsem prostě něco volnějšího a vyrazila. První půlhodinu jsem proklínala cvičitelku, proč je to doprčic tak rychlý, a hledala na ní chyby, ačkoliv jsem samozřejmě věděla, že chyby jsou na mé straně. Že to já jsem vyšla z formy a jen si hledám objekt, na kterým si aspoň v duchu můžu vylívat zlost, i když bych měla nědávat jen sobě.
Ale přežila jsem úspěšně i druhou půlhodinu a učinila pár poznatků, které teda nejsou nijak objevné, ale prostě jsem o tom docházení někam cvičit přemýšlela, čím se taky zabavit v tramvaji po cestě domů...
Plusy:
+ budete pod dohledem – naučíte se správně provádět cviky, když něco děláte špatně, cvičitelka vás prostě opraví, tedy měla by
+ uvidíte se v zrcadle – ty jsou většinou všude, budete se mít více pod kontrolou, což se bude hodit, jestli teda máte jako já tendenci před sebou přivírat oči, pro mě ten pohled dnes byl tedy pravda tristní, ale neuškodí dívat se pravdě do očí, že
+ oblečení – budete se chtít vejít do nějakýho normálního oblečení, ne jen do volných tepláků a volnýho trika, v kratších tříčtvrťákách a úplejším tričku prostě není takové vedro a líp se v něm cvičí, takže motivace dostat se do nich (ehm, já bych v nich samozřejmě mohla cvičit i teď, kdybych si nic nedělala z rýsujících se špeků pod tkaninou, ale protože si dělám, raději se halím)
+ příjemný pocit na duši – budete se lépe cítit, ráno se vám bude lépe vstávat, budete se cítit lehčí (ačkoliv teda třeba nebudete, ale já se teď lehčí cítím :)
+ příjemný pocit po těle – budete se lépe cítit ve svém těle, postupně budete i ohebnější a časem budete i lépe vypadat
+ radost ze života a vyrovnanost – ty přijdou spolu s výše zmíněnými body
+ nemožnost se přejídat – při pravidelném cvičení jógy se nejde přejíst třeba ani den předtím, teda jde, ale pak prostě budete nafouklí a nebude to moc příjemné, takže když pravidelně cvičím, víc se držím na uzdě a vzhledem k té vyrovnanosti výše ani nemám tolik potřebu do sebe něco rvát
Minusy:
- peníze – každá sranda něco stojí, takže i tady je třeba trochu provětrat kasičku
- uvidíte se v zrcadle – to může být v porovnání s ostatními štíhlými holkami kolem demotivující
- musíte se ukazovat před ostatními – pokud jste jako já stydlíni, bude vám převlékání hlava na hlavě nepříjemné
- musíte se tam nějak dostat – je to často otrava se přinutit a dopravit se do tělocvičny, pokud ji teda nemáte za rohem, jakožto že já nemám
- cvičitelka – musí vám sednout, když je vám nesympatická, cvičí se hůř, taky se mi to stalo
- obezita – jste-li jako já obézní, bude se vám cvičit hůř, přes břicho prostě všechny cviky neudělám a není to úplně pohodlné, ale uznávám, že tento bod je diskutabilní, jak jinak než cvičením se zbavit břicha …
Nojo, plusy převažují, tak příští týden zas. Snad se mi podaří oprášit do té doby i nějaké DVD a cvičit i doma, abych se tam příště něcítila jako looser a trochu potrénovala. Cvičení zdar!
Rodiče měli během mýho dětství dost problémů se sebou navzájem, takže nějaké budování pozitivního vztahu k pohybu u mě neproběhlo. Do dospělosti jsem tak vstupovala sportem nepolíbená a až postupně si k němu hledala cestu přes kazety s Olgou Šípkovou a kolo.
Fitka, bazény, tělocvičny a všechny prostory, kde se lidi nějak společně hýbou, pro mě nadále zůstávaly tabuizovaným územím. Až na začátku loňskýho roku jsem to nějak prolomila a začala chodit na power jógu. Začátky nebyly lehký, vzhledem k mé stydlivosti se jakkoliv odhalovat před cizíma lidma mi vadilo převlíkání v narvané šatně, vadili mi nabušení borci funící na strojích, kolem kterých jsem musela projít do sálu, vadily mi štíhlé slečny, které si navzájem poměřovaly fiktivní špeky na břichu, a vadilo mi, že jsem byla ze všech přítomných nejtlustší. No, ale přemohla jsem nelibé pocity, začala chodit každý týden a postupně si zvykala. Cítila jsem se líp a prostě power jóga, k té samotné třeba někdy příště. Jednoduše jsem já, antisportovní typ, začala někam pravidelně chodit, pak dokonce i dvakrát týdně, no něco nevídaného!
Přestala jsem letos v dubnu, kdy jsem se šťastně vdala, což byl tedy se vším všudy docela stres, takže nebyl moc čas, ale já si ještě aspoň doma sjížděla cviky. Pak se ale přidaly problémy v rodině, pár smutných příběhů a já přestala úplně. Rozjelo se přejídání, nastoupilo přibírání, no rovnice jak ze sbírky matematických úloh. Moje pokusy o návrat do tělocvičny byly chabé a vnitřní výmluvy silnější, přidala se vedra, kdy se ve městě nedalo dýchat normálně, natož ve vydýchaným fitku, pak zas moc práce, prostě vždycky jsem si něco našla...
A dnes jsem se teda přemohla zas. Ani jsem nezkoušela se navlíct do dřívějšího cvičícího oděvu, neb se nechci zbytečně týrat, vzala jsem prostě něco volnějšího a vyrazila. První půlhodinu jsem proklínala cvičitelku, proč je to doprčic tak rychlý, a hledala na ní chyby, ačkoliv jsem samozřejmě věděla, že chyby jsou na mé straně. Že to já jsem vyšla z formy a jen si hledám objekt, na kterým si aspoň v duchu můžu vylívat zlost, i když bych měla nědávat jen sobě.
Ale přežila jsem úspěšně i druhou půlhodinu a učinila pár poznatků, které teda nejsou nijak objevné, ale prostě jsem o tom docházení někam cvičit přemýšlela, čím se taky zabavit v tramvaji po cestě domů...
Plusy:
+ budete pod dohledem – naučíte se správně provádět cviky, když něco děláte špatně, cvičitelka vás prostě opraví, tedy měla by
+ uvidíte se v zrcadle – ty jsou většinou všude, budete se mít více pod kontrolou, což se bude hodit, jestli teda máte jako já tendenci před sebou přivírat oči, pro mě ten pohled dnes byl tedy pravda tristní, ale neuškodí dívat se pravdě do očí, že
+ oblečení – budete se chtít vejít do nějakýho normálního oblečení, ne jen do volných tepláků a volnýho trika, v kratších tříčtvrťákách a úplejším tričku prostě není takové vedro a líp se v něm cvičí, takže motivace dostat se do nich (ehm, já bych v nich samozřejmě mohla cvičit i teď, kdybych si nic nedělala z rýsujících se špeků pod tkaninou, ale protože si dělám, raději se halím)
+ příjemný pocit na duši – budete se lépe cítit, ráno se vám bude lépe vstávat, budete se cítit lehčí (ačkoliv teda třeba nebudete, ale já se teď lehčí cítím :)
+ příjemný pocit po těle – budete se lépe cítit ve svém těle, postupně budete i ohebnější a časem budete i lépe vypadat
+ radost ze života a vyrovnanost – ty přijdou spolu s výše zmíněnými body
+ nemožnost se přejídat – při pravidelném cvičení jógy se nejde přejíst třeba ani den předtím, teda jde, ale pak prostě budete nafouklí a nebude to moc příjemné, takže když pravidelně cvičím, víc se držím na uzdě a vzhledem k té vyrovnanosti výše ani nemám tolik potřebu do sebe něco rvát
Minusy:
- peníze – každá sranda něco stojí, takže i tady je třeba trochu provětrat kasičku
- uvidíte se v zrcadle – to může být v porovnání s ostatními štíhlými holkami kolem demotivující
- musíte se ukazovat před ostatními – pokud jste jako já stydlíni, bude vám převlékání hlava na hlavě nepříjemné
- musíte se tam nějak dostat – je to často otrava se přinutit a dopravit se do tělocvičny, pokud ji teda nemáte za rohem, jakožto že já nemám
- cvičitelka – musí vám sednout, když je vám nesympatická, cvičí se hůř, taky se mi to stalo
- obezita – jste-li jako já obézní, bude se vám cvičit hůř, přes břicho prostě všechny cviky neudělám a není to úplně pohodlné, ale uznávám, že tento bod je diskutabilní, jak jinak než cvičením se zbavit břicha …
Nojo, plusy převažují, tak příští týden zas. Snad se mi podaří oprášit do té doby i nějaké DVD a cvičit i doma, abych se tam příště něcítila jako looser a trochu potrénovala. Cvičení zdar!
pondělí 23. srpna 2010
Ryby jsou zdravé
No jo, je to stará známá věc, ryby jsou prostě zdravé, ale já je moc nemusím. Neumím je moc dobře upravovat, nebaví mě je vykosťovat, ochucovat, dívat se na ta nebohá rybí očka a taky nesnáším pach rybiny. Nejlíp si rozumím s tuňákem v konzervě, případně s naporcovanými filátky tresky nebo lososa, který už moc nevypadají jako ryba. Jóóó, ale když přede mě někdo postaví takovýhohle vynikajícího jemnýho kapříka, hmm, tak to se nenechám dlouho pobízet.
neděle 22. srpna 2010
Óda na snídani
Celý víkend zvládnut bez přejezení, vrací se mi trochu chuť do života, tak doufám, že mě zítřejší nápor v práci zase nesvalí někam do škarpy.
Z čeho se tu chci ale teď vyznat, ač na to není úplně ta pravá denní doba, je moje láska k vynikající snídani, která trvá už bezmála dva roky. Tou vyvolenou, která se na žebříčku mých nej tak úspěšně drží, je ovesná kaše. Ta nejobyčejnější z vloček udělaná a prostě dokonalá. Dřív jsem si nedovedla představit, že z ovesných vloček se dá kromě opraženého müsli stvořit něco poživatelného, ale dá a zjišťuju že spoustu vynikajících věcí, ale teď k té snídani.
Jednoduše smíchám cca 30-50 g vloček (podle hladu) s asi 100-150 ml mléka, přisypu skořici, zamíchám a dám asi na minutu do mikrovlnky, tam záleží na výkonu, až se prostě vločky nasáknou, je hotovo. Přikrájím půl až celý banán a vstávání je hned tak nějak lepší. Doporučuju, je to rychle a zvládnete to i s polozavřenýma očima.
Když je víc strávníků, kašlu na mikrovlnku a dělám rovnou v hrnci na sporáku, těm, co úplně neřeší kilojouly, pak udělá navrch radost nastrouhaná čokoláda, mandle, marmeláda, pořádná dávka medu nebo taky pěkně rozpuštěné máslo.
Já si často místo banánu dám třeba nastrouhané jabko, to už je ale třeba vyvinout více námahy, vyzkoušeno mám i se švestkami a kapkou medu. Dělám taky variantu, kdy místo mléka dám jen vodu a pak dochucuju třeba jogurtem. Uááá, už je ráno?
Z čeho se tu chci ale teď vyznat, ač na to není úplně ta pravá denní doba, je moje láska k vynikající snídani, která trvá už bezmála dva roky. Tou vyvolenou, která se na žebříčku mých nej tak úspěšně drží, je ovesná kaše. Ta nejobyčejnější z vloček udělaná a prostě dokonalá. Dřív jsem si nedovedla představit, že z ovesných vloček se dá kromě opraženého müsli stvořit něco poživatelného, ale dá a zjišťuju že spoustu vynikajících věcí, ale teď k té snídani.
Jednoduše smíchám cca 30-50 g vloček (podle hladu) s asi 100-150 ml mléka, přisypu skořici, zamíchám a dám asi na minutu do mikrovlnky, tam záleží na výkonu, až se prostě vločky nasáknou, je hotovo. Přikrájím půl až celý banán a vstávání je hned tak nějak lepší. Doporučuju, je to rychle a zvládnete to i s polozavřenýma očima.
Když je víc strávníků, kašlu na mikrovlnku a dělám rovnou v hrnci na sporáku, těm, co úplně neřeší kilojouly, pak udělá navrch radost nastrouhaná čokoláda, mandle, marmeláda, pořádná dávka medu nebo taky pěkně rozpuštěné máslo.
Já si často místo banánu dám třeba nastrouhané jabko, to už je ale třeba vyvinout více námahy, vyzkoušeno mám i se švestkami a kapkou medu. Dělám taky variantu, kdy místo mléka dám jen vodu a pak dochucuju třeba jogurtem. Uááá, už je ráno?
čtvrtek 19. srpna 2010
Špagety pro uspěchané hladové krky
Tyhle špagety mám hrozně ráda na oběd, a to hlavně proto, že jsou extra rychle hotové, chutnají dobře i dva dny po sobě a hlavně se nemusí ohřívat, naopak studené jsou snad mnohem lepší. Na dvě porce je potřeba cca 200 g suchých špaget, konzerva tuňáka ve vlastní štávě, dvě až tři rajčata nebo kolik chcete cherry rajčátek a bazalkové pesto. Pesta stačí pár lžic, podle chuti, je dost olejnaté, takže raději méně, prostě aby se pěkně vše spojilo. Příprava spočívá v uvaření špaget a pak jen v rychlém promíchání nakrájených rajčat s okapaným tuňákem a zmíněným pestem. Prostě rychlovka.
pondělí 16. srpna 2010
Kde se prodává elán?
Strašně jsem sem chtěla napsat něco pozitivního a taky to, že jsem zvládla 2. týden bez přejezení, ale nedopadlo to. Mám za sebou několik návštěv, kde se sice dost jedlo, ale já byla docela umírněná, normální obědy, večeře, byly tam nějaké dezerty, ale nic večer, jedla jsem hodně zeleniny a neproběhlo žádné bohapusté přecpávání, přesto jako by to ve mně zase něco spustilo. Nebo nevím, jaké byly příčiny, ale zkrátka jsem dnes po práci skončila s jedněma makovýma buchtama, čokoládou a kinder bueno. Z buchet jsem vydlabala sice jen makovou náplň s trochou těsta, protože mi takový to trvanlivý vyschlý těsto okolo nechutná, ale vím, že to mě neomlouvá. No a zakončila jsem to ještě houskou se sýrem. Na mé někdejší přejídací poměry to sice není tak drastické, ale přesto jsem zklamala. Vím to. Přiznávám se a stydím se.
A taky jsem začala přemýšlet o návštěvě nějakého odborníka, s kým bych mluvila o svým problému a který by mě někam směřoval. Už jsem skoro napsala mail jedné doktorce, ale potřebuju asi víc času na nasbírání odvahy. Vždycky se začnu přesvědčovat, že to přece zvládnu sama, ale nějak dochází baterky. Nevařím, nepeču, nepíšu, nefotím, nečtu a neposlouchám hudbu. Tak kdyby někdo věděl, kde se prodává elán, řekněte, štědře zaplatím.
A taky jsem začala přemýšlet o návštěvě nějakého odborníka, s kým bych mluvila o svým problému a který by mě někam směřoval. Už jsem skoro napsala mail jedné doktorce, ale potřebuju asi víc času na nasbírání odvahy. Vždycky se začnu přesvědčovat, že to přece zvládnu sama, ale nějak dochází baterky. Nevařím, nepeču, nepíšu, nefotím, nečtu a neposlouchám hudbu. Tak kdyby někdo věděl, kde se prodává elán, řekněte, štědře zaplatím.
úterý 10. srpna 2010
Mezičas
Zvládla jsem první týden normálního jezení. Hip hip... Jsem v takovém zvláštním mezidobí, kdy nedržím dietu, ani se nepřežírám. Takový režim neznám, v posledních letech jsem v podstatě zažívala vždycky buď jedno, nebo druhý. Nikdy mi nešlo držet dietu a sem tam si povolit koláč nebo něco dobrého. Tedy ono mi to šlo moc dobře, ale vždycky pak hrozilo spuštění takového toho rozšafného postoje: Ale no tak pro jednou se přece nic neděje, zítra se uskromním a zredukuju kalorie. Většinou pak bylo i podruhé, potřetí, ale no tak počtvrté, co mi to udělá, a tak dále, furt ta samá píseň. Každopádně jsem teď ráda i za těch prostých sedm dní. Zvykám si na to normální stravování a sbírám sílu na další boj s kily.
A protože kolem mě dneska někde prošuměla informace, že má být zítra vedro, tak jí věřím a na zítřejší oběd jsem se vyzbrojila salátem. Nepatřím bohužel k těm, co by ve vedru ztráceli chuť k jídlu, spíš naopak, ale většinou nemám chuť na nic teplého, což tento salát splňuje. Je v něm 90 g suchých těstovin, jeden řízek z kuřecích prs, dvě malá rajčátka, půlka malé papriky, ledový salát dle chuti a pár tahů struhadlem po parmazánu. Kuře je zakapané olivovým olejem, se solí, pepřem, česnekem, trochou majoránky a špetkou kmínu. Hotovo je během chvilky, sbalí se do krabičky, ideální do práce, kdy zasytí a zároveň nezacpe, takže člověk je i po obědě docela akční.
A protože kolem mě dneska někde prošuměla informace, že má být zítra vedro, tak jí věřím a na zítřejší oběd jsem se vyzbrojila salátem. Nepatřím bohužel k těm, co by ve vedru ztráceli chuť k jídlu, spíš naopak, ale většinou nemám chuť na nic teplého, což tento salát splňuje. Je v něm 90 g suchých těstovin, jeden řízek z kuřecích prs, dvě malá rajčátka, půlka malé papriky, ledový salát dle chuti a pár tahů struhadlem po parmazánu. Kuře je zakapané olivovým olejem, se solí, pepřem, česnekem, trochou majoránky a špetkou kmínu. Hotovo je během chvilky, sbalí se do krabičky, ideální do práce, kdy zasytí a zároveň nezacpe, takže člověk je i po obědě docela akční.
neděle 8. srpna 2010
Všechno má svůj čas
Dostala jsem spoustu vynikajících rajčátek a paprik, takže jsem nad dnešním a zítřejším obědem nemusela moc přemýšlet. Uzeniny normálně nejím, jak je rok dlouhej, ale lečo si bez nich neumím představit. Hodí se do něj nějaká libová šunková klobása, která maso nezná jen z vyprávění, já narazila jen na tento telecí párek. A na večeři salát v italském stylu se spoustou bazalky. Jo, tak to by bylo.
Musím si promyslet večeře na týden, po práci budu zas grogy, tak chci být připravena. Kilojouly zatím nepočítám, chci se nejdřív dostat do pohody a trochu zklidnit, posledních pár týdnů jsem měla docela hektický, ale už to se mnou trochu cuká a kalorie odhaduju. Vždycky mě to chytne a vydržím poctivě počítat pár týdnů a pak zase přestanu. No tak ale prozatím postupně, všechno má svůj čas.
Musím si promyslet večeře na týden, po práci budu zas grogy, tak chci být připravena. Kilojouly zatím nepočítám, chci se nejdřív dostat do pohody a trochu zklidnit, posledních pár týdnů jsem měla docela hektický, ale už to se mnou trochu cuká a kalorie odhaduju. Vždycky mě to chytne a vydržím poctivě počítat pár týdnů a pak zase přestanu. No tak ale prozatím postupně, všechno má svůj čas.
 | |||||||||||
sobota 7. srpna 2010
Proč zhubnout
Mám potřebu si nějak utřídit důvody, proč chci jednou provždy dostat váhu na nějaké stabilní místo. Asi taky proto, abych až mi bude ouvej, si to tu mohla přečíst. Jednoduše řečeno je to tak, že prostě nechci být tlustá a basta fidli. To je jasné, za tímto prostým faktem stojí ale i řada dalších důvodů.
Radost ze života a energie
Ačkoliv jsem už za léta hubnutí přišla na to, že u mě automaticky rovnice být štíhlá (respektive štíhlejší, vyloženě štíhlá jsem nikdy nebyla:) = mít radost ze života vždycky nefunguje, dle aktuálního stavu musím říct, že směrem nahoru to teda funguje stoprocentně. Tedy více kil = méně chuti do života. Chybí mi ten pocit, kdy mě něco žene kupředu a tím nemyslím jen do hubnutí. Když vážím míň, jsem prostě tak nějak přirozeně víc aktivní a nepotácím se jako živá mrtvola. Teď to mám tak, že se mi nic nechce a není to jen takovéto chvilkové lenošení, když venku prší a vy si zalezete do postele s knížkou. Mně se nechce nic obecně, nechce se mi chodit na procházky, na výlety, nechce se mi cvičit, nechce se mi chodit ven, mezi lidi, přestala jsem chodit pěšky. Prostě kila navíc berou energii a já ji chci zpět.
Zdraví
Chci se dostat na nějakou rozumnou hmotnost a nemusí to být v žádném případě ta dle BMI jakože normální, spokojím se i s mírnou nadváhou. Jsem takový ten obecně široký typ, něco jako kuchařka Nigella Lawson, velká prsa, široká pánev a široké kyčle, které mi nikdy nedovolí vypadat vyloženě hubeně, což mě nijak nedrásá. Vždycky budu krev a mlíko, ale tak to je. Jen nechci být krev a špek, žít bez výkyvů na váze, chci prostě žít tak, abych mohla s čistým štítem říct: žiju zdravě.
Oblečení
To je moje velká láska, teda ne že bych byla nějaký módní nadšenec a vyrážela mezi lidi vystajlovaná a trendy jak ďas. To nejsem, ale baví mě se oblékat pěkně, protože pak se taky celý den pěkně cítím. Neříkám, že každý den, ale baví mě zamyslet se nad barvami a pohrát si s doplňky. Pěkné boty, náušnice, sem tam nějaké korále, šátky, to jsou věci, co mi dokáží po ránu vylepšit náladu. Z toho logicky plyne, že miluju nakupování. Je to tak, ale nenakupuju bez rozmyslu, šatník mi nepřetéká, jednak na to nemám peníze a druhak nechci hromadit moc hmotných statků:) Každopádně nákupy něčeho pěkného na sebe, natož zlevněného mě baví. Ale s mými kily teď mě tedy nebaví ani nákupy (proč taky kupovat „tlusté“ oblečení) ani oblékání. Většinu oblečení mám teď stavěnou na hmotnost kolem 72 až 75 kg, současný stav vzniklý za poslední dva měsíce si tak s mým šatníkem moc nerozumí. Vracím se k šetrnější černé barvě a minulý týden jsem v mým očích klesla dost hluboko, respektive vylezla dost vysoko, když jsem se potupně vydala vytahovat trička z krabice uložené na nejvyšší skříni, kam jsem v posledních měsících ukládala oblečení, které na mě začínalo připomínat stanovou plachtu. Stydím se a chci zpět barevné oblečení!
Sebevědomí, sebejistota, sebeúcta
Seběvědomí u mě souvisí s kily hodně a zárověň s oblečením, protože když se v něm cítím dobře, připadám si dobře, jsem sama se sebou spokojená, a tím i seběvědomější. Stejně tak je všechno provázáno se sebejistotou a sebeúctou. Když se mi daří držet se ve zdravém režimu, nepřejídat se, nepřibírat, pravidelně se hýbat, vážím si sama sebe víc, což se pak odráží i do pracovního života. Když jsem sama se sebou srovnaná, nestydím se projevovat svoje názory, jsem prostě jistější v kramflecích a nenechám se snadno rozhodit. Zatímco v poslední době se na firemních poradách dost často soustředím taky na to, jestli mi jako to triko dobře zakrývá břicho a jestli mi někde neleze špek a o nějaké vystoupení z řady a prezentování svých názorů vůbec nestojím.
Partnerství a chlapi
Je jasné, že chlapi nebo prostě partněři jsou důležití a že opět dost souvisí se sebevědomím. Mám sice štěstí, že se mému muži přirozeně líbí takové ty klasické ženské křivky – prsa, zadek, boky, kde se kosti sice nahmatají, ale vidět nejdou. Ale ačkoliv mi to neřekne naplno, vím, že se mu víc líbím zhruba o deset kilo lehčí. Když k tomu přičtu, že se tak sobě líbím víc taky, je to důvod proč zhubnout jak hrom! Chci zmínit i cizí chlapy, ne že bych tedy byla nějak promiskuitní nebo tak něco, ale s mým posledním velkým zhubnutím (z 93 na 72 kg) jsem si začala všímat těch občasných mužských pohledů a vetšího zájmu o mou maličkost. Na jednu stranu mě to děsně štvalo, proč sakra si mě nevšímali dřív, vždyť jsem furt stejná, jen jsem zhubla, rozčilovala jsem se. Na druhou stranu jsem to chápala a taky jsem dlouhou dobu něco takového nezažila, takže to bylo dost zvláštní, ale musím uznat, že rozhodně příjemné. Vědět, že se člověk někomu líbí, to prostě potěší.
Budoucnost
Jedním z velkých důvodů, je i má budoucnost. Je mi jasné, že čím jsem starší, tím se nabraných kil zbavuje hůř. Jsem taky ve věku, kdy už bych asi taky pomalu měla přemýšlet nad dětmi. Mateřské pudy mě tedy zatím neovládají, tak si dávám čas. Nechci otěhotnět jen proto, že jsou těhotné mé kamarádky a proto, že už bych jako měla. Chci fakt chtít, ale zároveň vím, že těhotenství v obézním těle není nic zdravého pro mě ani pro toho dalšího malého člověka a taky to, že přibrat k nynějšímu stavu další těhotenská kila, by byl taky problém.
Velké maličkosti na závěr
Je taky i spousta na první pohled hloupostí, který mě v tlustém životě otravují. Jedním z nich jsou třeba vrzající parkety, naše vržou pořád, ale pode mnou teď prostě víc:( Vadí mi taky, že skrze břicho se mi hůř lakují nehty na nohách. Co je, uznávám dost blbost, ale štve mě taky, je že když se ohýbám pro něco na zem, nebo něco zvedám, tak tak mírně heknu nebo povzdechnu, když jsem se u toho teď přistihla, připadala jsem si jak stařenka nebo matróna největší. A taky mi vadí, že s nabranými kily se zvětšuje hlad. Někde jsem četla, že je to tím, jak se naplní stávající tukové buňky na břiše, je tam určitá souvislost s nějakým hormonem, s nímž se zvyšuje i pocit hladu, mohu potvrdit, že u mě tomu tak je stoprocentně. Takže chci menší břicho i menší hlad!
Toť důvody, proč na sobě chci pracovat, určitě jsem na další zapomněla, ale i tak je toho až až.
Radost ze života a energie
Ačkoliv jsem už za léta hubnutí přišla na to, že u mě automaticky rovnice být štíhlá (respektive štíhlejší, vyloženě štíhlá jsem nikdy nebyla:) = mít radost ze života vždycky nefunguje, dle aktuálního stavu musím říct, že směrem nahoru to teda funguje stoprocentně. Tedy více kil = méně chuti do života. Chybí mi ten pocit, kdy mě něco žene kupředu a tím nemyslím jen do hubnutí. Když vážím míň, jsem prostě tak nějak přirozeně víc aktivní a nepotácím se jako živá mrtvola. Teď to mám tak, že se mi nic nechce a není to jen takovéto chvilkové lenošení, když venku prší a vy si zalezete do postele s knížkou. Mně se nechce nic obecně, nechce se mi chodit na procházky, na výlety, nechce se mi cvičit, nechce se mi chodit ven, mezi lidi, přestala jsem chodit pěšky. Prostě kila navíc berou energii a já ji chci zpět.
Zdraví
Chci se dostat na nějakou rozumnou hmotnost a nemusí to být v žádném případě ta dle BMI jakože normální, spokojím se i s mírnou nadváhou. Jsem takový ten obecně široký typ, něco jako kuchařka Nigella Lawson, velká prsa, široká pánev a široké kyčle, které mi nikdy nedovolí vypadat vyloženě hubeně, což mě nijak nedrásá. Vždycky budu krev a mlíko, ale tak to je. Jen nechci být krev a špek, žít bez výkyvů na váze, chci prostě žít tak, abych mohla s čistým štítem říct: žiju zdravě.
Oblečení
To je moje velká láska, teda ne že bych byla nějaký módní nadšenec a vyrážela mezi lidi vystajlovaná a trendy jak ďas. To nejsem, ale baví mě se oblékat pěkně, protože pak se taky celý den pěkně cítím. Neříkám, že každý den, ale baví mě zamyslet se nad barvami a pohrát si s doplňky. Pěkné boty, náušnice, sem tam nějaké korále, šátky, to jsou věci, co mi dokáží po ránu vylepšit náladu. Z toho logicky plyne, že miluju nakupování. Je to tak, ale nenakupuju bez rozmyslu, šatník mi nepřetéká, jednak na to nemám peníze a druhak nechci hromadit moc hmotných statků:) Každopádně nákupy něčeho pěkného na sebe, natož zlevněného mě baví. Ale s mými kily teď mě tedy nebaví ani nákupy (proč taky kupovat „tlusté“ oblečení) ani oblékání. Většinu oblečení mám teď stavěnou na hmotnost kolem 72 až 75 kg, současný stav vzniklý za poslední dva měsíce si tak s mým šatníkem moc nerozumí. Vracím se k šetrnější černé barvě a minulý týden jsem v mým očích klesla dost hluboko, respektive vylezla dost vysoko, když jsem se potupně vydala vytahovat trička z krabice uložené na nejvyšší skříni, kam jsem v posledních měsících ukládala oblečení, které na mě začínalo připomínat stanovou plachtu. Stydím se a chci zpět barevné oblečení!
Sebevědomí, sebejistota, sebeúcta
Seběvědomí u mě souvisí s kily hodně a zárověň s oblečením, protože když se v něm cítím dobře, připadám si dobře, jsem sama se sebou spokojená, a tím i seběvědomější. Stejně tak je všechno provázáno se sebejistotou a sebeúctou. Když se mi daří držet se ve zdravém režimu, nepřejídat se, nepřibírat, pravidelně se hýbat, vážím si sama sebe víc, což se pak odráží i do pracovního života. Když jsem sama se sebou srovnaná, nestydím se projevovat svoje názory, jsem prostě jistější v kramflecích a nenechám se snadno rozhodit. Zatímco v poslední době se na firemních poradách dost často soustředím taky na to, jestli mi jako to triko dobře zakrývá břicho a jestli mi někde neleze špek a o nějaké vystoupení z řady a prezentování svých názorů vůbec nestojím.
Partnerství a chlapi
Je jasné, že chlapi nebo prostě partněři jsou důležití a že opět dost souvisí se sebevědomím. Mám sice štěstí, že se mému muži přirozeně líbí takové ty klasické ženské křivky – prsa, zadek, boky, kde se kosti sice nahmatají, ale vidět nejdou. Ale ačkoliv mi to neřekne naplno, vím, že se mu víc líbím zhruba o deset kilo lehčí. Když k tomu přičtu, že se tak sobě líbím víc taky, je to důvod proč zhubnout jak hrom! Chci zmínit i cizí chlapy, ne že bych tedy byla nějak promiskuitní nebo tak něco, ale s mým posledním velkým zhubnutím (z 93 na 72 kg) jsem si začala všímat těch občasných mužských pohledů a vetšího zájmu o mou maličkost. Na jednu stranu mě to děsně štvalo, proč sakra si mě nevšímali dřív, vždyť jsem furt stejná, jen jsem zhubla, rozčilovala jsem se. Na druhou stranu jsem to chápala a taky jsem dlouhou dobu něco takového nezažila, takže to bylo dost zvláštní, ale musím uznat, že rozhodně příjemné. Vědět, že se člověk někomu líbí, to prostě potěší.
Budoucnost
Jedním z velkých důvodů, je i má budoucnost. Je mi jasné, že čím jsem starší, tím se nabraných kil zbavuje hůř. Jsem taky ve věku, kdy už bych asi taky pomalu měla přemýšlet nad dětmi. Mateřské pudy mě tedy zatím neovládají, tak si dávám čas. Nechci otěhotnět jen proto, že jsou těhotné mé kamarádky a proto, že už bych jako měla. Chci fakt chtít, ale zároveň vím, že těhotenství v obézním těle není nic zdravého pro mě ani pro toho dalšího malého člověka a taky to, že přibrat k nynějšímu stavu další těhotenská kila, by byl taky problém.
Velké maličkosti na závěr
Je taky i spousta na první pohled hloupostí, který mě v tlustém životě otravují. Jedním z nich jsou třeba vrzající parkety, naše vržou pořád, ale pode mnou teď prostě víc:( Vadí mi taky, že skrze břicho se mi hůř lakují nehty na nohách. Co je, uznávám dost blbost, ale štve mě taky, je že když se ohýbám pro něco na zem, nebo něco zvedám, tak tak mírně heknu nebo povzdechnu, když jsem se u toho teď přistihla, připadala jsem si jak stařenka nebo matróna největší. A taky mi vadí, že s nabranými kily se zvětšuje hlad. Někde jsem četla, že je to tím, jak se naplní stávající tukové buňky na břiše, je tam určitá souvislost s nějakým hormonem, s nímž se zvyšuje i pocit hladu, mohu potvrdit, že u mě tomu tak je stoprocentně. Takže chci menší břicho i menší hlad!
Toť důvody, proč na sobě chci pracovat, určitě jsem na další zapomněla, ale i tak je toho až až.
čtvrtek 5. srpna 2010
Normální večeře?
Tak tady je můj pokus o normální nepřežírací večeři. Chleba s gervais a paprikou uznávám není úplně estetický, ale což. A salát je z little gemu a mozzarely + zálivka z asi dvou lžic oleje, trochu soli a malého stroužku česneku. Olej to je lněný z DM, slyšela jsem na něj samé chvály, dlouho jsem ho nikde neviděla, ale teď jsem objevila v drogérce. Chutě uspokojeny, mám za sebou dva dny bez přejedení, i to je pro mě teď úspěch. Kdybyste někdo měl nějaké tipy, co jíst večer, budu ráda za cokoliv. Hlavně chci pestře, aby mě to bavilo. Mám trochu problém, že když si něco oblíbím, jsem schopná to jíst tak dlouho, že si to vlastně zprotivím, takže se tomu chci vyhnout.
 |
| Lněný olej, líbí se mi ty modré kvítky, ty bych snědla taky, nikdy mi nedošlo, že ta hnědá lněná semínka s nimi mají něco společného:) |
Jím, jím, jím jím, žeru
Můj svět se dost točí kolem jídla. A to nejen v tom negativním smyslu slova - v souvislosti s přejídáním - ale za ta léta, co řeším svou hmotnost jsem si k jídlu a jeho přípravě vybudovala pozitivní vztah. Víc se zajímám o to, co jím, čtu složení a přemýšlím nad ním, snažím se necpat do sebe zbytečný přísady a celkem mě to baví. Z toho důvodu se asi normálně uvažujícímu strávníkovi můžou zdát moje přežírací vlny, kdy do sebe nacpu cokoliv, umělý aditiva sem tam, jaksi nesmyslné, a mně nezbývá než souhlasit, že jsou. Jenže bohužel jsou součástí mě a podobně jako se léčí závislosti na nikotinu nebo alkoholu, i u závislosti na jídle by se asi mělo postupovat nějak chytře a léčit ji. Svěřit se do rukou odborníka a tak. Jenže na to já stále nemám odvahu. A tak zkouším sebeléčbu svépomocí.
Od čeho bych se chtěla odrazit je pravidelně jíst. Můj jídelní scénář z posledních zhruba dvou měsíců se totiž blíží tragikomedii. Na první pohled s takovou triviální věcí jako je jídlo nemám problém. Vzorně snídám, vstanu dostatečně s předstihem, abych si na snídani našla čas a kolem sedmé ranní se najím tak akorát do syta. Zhruba za tři hodiny už se žaludek většinou přihlásí o svačinu, dostane se mu něčeho ve stylu jogurt s pár lžičkama müsli, sušenka apod. Po třech hodinách přijde na řadu oběd. Většinou doma uvařený, přičemž jím přimeřený porce, žádný kopce ani porce pro vrabce, prostě do syta, abych za hodinu nechytala chutě. Vařit se snažím pestře, střídat přílohy, zeleninu, libové maso většinou dušené, vařené, sem tam v páře, prostě všechno možné zdravé, aby to bylo dobré a zároveň jsem se s tím večer po práci nemusela moc patlat. V čase odpolední svačiny ještě stále jedu podle svénáře, repliky mám naučené, takže si dávám ovoce asi dva kusy, podle sezony a chuti nebo zeleninu té i více kusů, jindy zase jogurt, sem tam nepohrdnu ani bebe sušenkama nebo nějakým polystyrénem v čokoládě, ale to bývá minimálně, jednou dvakrát do měsíce. Celý den jsem spokojená, nemám hlad, mám dostatek energie. Stále pravidelně jím, jím, jím a blíží se finále dne a s ním i střih a já najednou žeru.
Přicházím domů, jsem unavená z práce, přemýšlím, co budu vařit na další den a vůbec nemám náladu vymýšlet, co ještě proboha jíst k večeři! Chybí mi to nadšení a energie a nejraději bych nejedla nic. Ale to zase gurmán ve mně nechce, a tak sním nějaké narychlo připravené chleby se šunkou a sýrem, doplněné o jeden s marmeládou – to je ta pěknější varianta. Poslední dobou bohužel stále častěji po cestě domů zvládnu přihodit do košíku ještě tři čtyři koláče nebo listové buchty či makový závin nebo cokoliv sladkého. A taky nějakou čokoládu, jo a chtělo by to taky něco slaného? Jasně třeba kešu oříšky nebo chipsy. Na závěr nějakou sladkou tečku, že by tatranka?
Přijdu domů, sním to během chvíle, připadám si jak feťák, co musí mít tu svou dávku, a pak jsem teprve normálně schopná fungovat zase dál. Tento způsob stravování je popravdě docela vyčerpávající. Někdy ani nesním vše a abych zamaskovala stopy, zbytky vyhodím, jindy jsem schopná dojít zbytky koláče na snídani a pak pokračovat ve svém normálním jídelníčku. Podle množství snězeného je mi více či méně špatně, většinou to však rozdýchám, jen jsem strašně unavená a nechce se mi už vůbec nic.
Asi jsem si na to zadělala sama, při mém posledním hubnutí se mi totiž docela pěkně dařilo. Což bylo možná způsobeno taky tím, že jsem se snažila omezovat večeře. Cítila jsem se dobře v režimu, kdy jsem prostě večer vynechala pečivo a večeřela třeba polévku nebo šunku se zeleninou nebo salát se sýrem nebo fazole s cottagem a tak různě, a protože jsem nechtěla jíst po cvičení, často jsem si dala jen takovou tu syrovátkovou tyčinku (Molkeriegel) z DM nebo mrkev. Fyzicky mi bylo fajn, ale psychicky se mi po čase začalo stýskat po normální večeři, žádné opulentní chody, ale něco lehkého a zároveň sytého. Držela jsem se, sem tam si třeba dala chleba se sýrem a zeleninou, ale s výčitkovým pocitem, že s takovou večeří fakt nezhubnu. V naději, že se třeba přelstím, jsem začala jíst knäckebroty se sezamem, ty mi sice dost chutnají, ale lest nepomohla. Lehká frustrace se pak rozjela a já zase spadla do mého starého kolotoče, z něhož se teď právě snažím vyskočit.
Mým prozatimním cílem je zapracovat na večeřích. Jíst normálně rohlík nebo krajíc chleba se sýrem a zeleninou, nebo co já vím, já už vlastně ani pořádně nevím, co je to normální večeře. Zkusím zjistit a budu vděčná za všechny tipy. Takže nejprve se budu snažit naučit přiměřeně, normálně večeřet, i na úkor toho, že bych neměla moc hubnout. Moje tělo už je za ta léta dost zmatené, tak jen doufám, že mi odpustí mé hříchy a třeba váha zase půjde pomalinku dolů.
Od čeho bych se chtěla odrazit je pravidelně jíst. Můj jídelní scénář z posledních zhruba dvou měsíců se totiž blíží tragikomedii. Na první pohled s takovou triviální věcí jako je jídlo nemám problém. Vzorně snídám, vstanu dostatečně s předstihem, abych si na snídani našla čas a kolem sedmé ranní se najím tak akorát do syta. Zhruba za tři hodiny už se žaludek většinou přihlásí o svačinu, dostane se mu něčeho ve stylu jogurt s pár lžičkama müsli, sušenka apod. Po třech hodinách přijde na řadu oběd. Většinou doma uvařený, přičemž jím přimeřený porce, žádný kopce ani porce pro vrabce, prostě do syta, abych za hodinu nechytala chutě. Vařit se snažím pestře, střídat přílohy, zeleninu, libové maso většinou dušené, vařené, sem tam v páře, prostě všechno možné zdravé, aby to bylo dobré a zároveň jsem se s tím večer po práci nemusela moc patlat. V čase odpolední svačiny ještě stále jedu podle svénáře, repliky mám naučené, takže si dávám ovoce asi dva kusy, podle sezony a chuti nebo zeleninu té i více kusů, jindy zase jogurt, sem tam nepohrdnu ani bebe sušenkama nebo nějakým polystyrénem v čokoládě, ale to bývá minimálně, jednou dvakrát do měsíce. Celý den jsem spokojená, nemám hlad, mám dostatek energie. Stále pravidelně jím, jím, jím a blíží se finále dne a s ním i střih a já najednou žeru.
Přicházím domů, jsem unavená z práce, přemýšlím, co budu vařit na další den a vůbec nemám náladu vymýšlet, co ještě proboha jíst k večeři! Chybí mi to nadšení a energie a nejraději bych nejedla nic. Ale to zase gurmán ve mně nechce, a tak sním nějaké narychlo připravené chleby se šunkou a sýrem, doplněné o jeden s marmeládou – to je ta pěknější varianta. Poslední dobou bohužel stále častěji po cestě domů zvládnu přihodit do košíku ještě tři čtyři koláče nebo listové buchty či makový závin nebo cokoliv sladkého. A taky nějakou čokoládu, jo a chtělo by to taky něco slaného? Jasně třeba kešu oříšky nebo chipsy. Na závěr nějakou sladkou tečku, že by tatranka?
Přijdu domů, sním to během chvíle, připadám si jak feťák, co musí mít tu svou dávku, a pak jsem teprve normálně schopná fungovat zase dál. Tento způsob stravování je popravdě docela vyčerpávající. Někdy ani nesním vše a abych zamaskovala stopy, zbytky vyhodím, jindy jsem schopná dojít zbytky koláče na snídani a pak pokračovat ve svém normálním jídelníčku. Podle množství snězeného je mi více či méně špatně, většinou to však rozdýchám, jen jsem strašně unavená a nechce se mi už vůbec nic.
Asi jsem si na to zadělala sama, při mém posledním hubnutí se mi totiž docela pěkně dařilo. Což bylo možná způsobeno taky tím, že jsem se snažila omezovat večeře. Cítila jsem se dobře v režimu, kdy jsem prostě večer vynechala pečivo a večeřela třeba polévku nebo šunku se zeleninou nebo salát se sýrem nebo fazole s cottagem a tak různě, a protože jsem nechtěla jíst po cvičení, často jsem si dala jen takovou tu syrovátkovou tyčinku (Molkeriegel) z DM nebo mrkev. Fyzicky mi bylo fajn, ale psychicky se mi po čase začalo stýskat po normální večeři, žádné opulentní chody, ale něco lehkého a zároveň sytého. Držela jsem se, sem tam si třeba dala chleba se sýrem a zeleninou, ale s výčitkovým pocitem, že s takovou večeří fakt nezhubnu. V naději, že se třeba přelstím, jsem začala jíst knäckebroty se sezamem, ty mi sice dost chutnají, ale lest nepomohla. Lehká frustrace se pak rozjela a já zase spadla do mého starého kolotoče, z něhož se teď právě snažím vyskočit.
Mým prozatimním cílem je zapracovat na večeřích. Jíst normálně rohlík nebo krajíc chleba se sýrem a zeleninou, nebo co já vím, já už vlastně ani pořádně nevím, co je to normální večeře. Zkusím zjistit a budu vděčná za všechny tipy. Takže nejprve se budu snažit naučit přiměřeně, normálně večeřet, i na úkor toho, že bych neměla moc hubnout. Moje tělo už je za ta léta dost zmatené, tak jen doufám, že mi odpustí mé hříchy a třeba váha zase půjde pomalinku dolů.
úterý 3. srpna 2010
U zpovědi aneb Jak si tak světem hubnu
Sčítat kila, která už jsem za život zhubla a zase přibrala, by asi bylo nadlouho. Vždycky jsem byla takové to tlusté dítě, no nechci k sobě být úplně necitlivá, takže tím tlusté nemyslím vyloženě monstrózního drobečka amerického typu, ale prostě byla jsem oplácaná. Nijak jsem to v podstatě neřešila, kromě pár momentů, které se vždy jednou za čas opakovaly a které mi naháněly hrůzu: preventivní prohlídky u dětské lékařky, jež nad mou nadváhou lomila rukama, nepříjemné převažování v hodinách tělocviku, kdy vylezlo na povrch, že teda vážím víc než ostatní holčičky, a prázdniny u babičky na venkově, která v těch dvou letních měsících měla nadšenou ideu, že vesnický vzduch, zdravá strava a dostatek pohybu na mě budou mít zázračný vliv. Neměly. Dál jsem si spokojeně žila, až do puberty, kdy přišlo první zamilování se a s ním i uvědomnění si, že vypadám jinak a hlavně, že tak vypadat nechci.
Inu, zhubla jsem, ani už dnes nevím jak, prostě tak nějak intuitivně s omezením sladkého, tučného, se zachováním klasických školních obědů a pomocí dlouhých procházek spojených s očumováním strašně krásných kluků ve městě, bylo mi 12, vážila jsem 51 kg při cca 150 cm a vypadala naprosto normálně. Ale období nevinné spokojenosti skončilo, nastoupil čas pozorování se a hledání chyb. Jak jsem pak přesně přibírala a hubla už nevím, na střední jsem se ale dostala k šedesáti kilům a za čtyři roky postupně dospěla až k sedmdesáti. V mezidobí jsem různě bojovala a točila se kolem 65 kg, u nichž jsem taky startovala v další životní etapě na vysokou. A pak přišly stresy, škola, zkoušky, rodinný zázemí na draka, hormonální výkyvy, přibírání a tady někdy se u mně taky naplno rozjelo záchvatovité přejídání a já nezadržitelnou rychlostí doslova jako lokomotiva supěla k osmdesátce. Jak jsem se v té době cítila, asi netřeba popisovat, mizerně je slabé slovo.
Moje hubnoucí pokusy za moc nestály, až zhruba v polovině výšky jsem se opravdu naštvala, zakoupila z úspor rotoped a dala se do boje. Povedlo se mi zastavit přejídání, naučila jsem se jíst 5x denně a pomocí soustavného pohybu a zdravé stravy jsem se docela rychle zvládla dostat na svou v dospělosti nejnižší váhu 63 kg. Připadala jsem si úžasně, vypadala jsem dobře, sršela energií, nakupovala jsem pěkné oblečení a byla se sebou nadmíru spokojená, tady by mohl být happy end, ale nebude.
Červ nespokojenosti ve mně hlodal a já chtěla za každou cenu vážit alespoň 59 kg, prostě klasika, aby tam byla ta pětka na začátku, ale váha se zastavila. Pohyb navíc nepomáhal, porce jsem zmenšovala, ale zároveň jsem nechtěla zacházet úplně do extrému nejezení. Přišla vlna zklamání a jak jsem měla brzy zjistit, co jde rychle dolů, může jít taky rychle nahoru. I s úroky. Ukázkový příklad jojo efektu, jako z učebnice, těší mě.
Extrémům s nejedením jsem se sice zdárně vyhnula, ale nastoupil extrém opačným směrem, kdy jsem se prostě rozežrala až k dost neúnosným, a to doslova, 93 kg, výška 155 cm, věk mezi 22-24 let. Hormonální hladina úpěla, celé tělo úpělo, přejídala jsem se, trpěla jsem depresema, úzkostma, něchtěla moc chodit mezi lidi, oblíkala se převážně do černých nadměrných věcí a byla strašně, ale fakt strašně nešťastná. Jak moc jsem si přála skoncovat s hubnoucím kolotočem, ani neumím vyslovit, spekulovala jsem o vyhledání odborné pomoci, ale měla jsem seběvědomí na nule, ne hluboko pod nulou, takže jsem se z toho kolotoče vymanit nedokázala.
Pak přišlo světlejší období, první práce po výšce, nová etapa, kdy jsem se oklepala a zhubla asi na 85 kg, ale v podstatě jsem se pořád točila v kruhu. V té době už pro mě ani nebyl takový problém, že jsem tlustá, ale co mi dělalo vrásky jak hrom, byly deprese. Vlastně asi ne vyloženě deprese, protože deprese jsou asi spíše smutky a nálady na bodu mrazu (psychologie mě zajímá, ale teorii moc neovládám, takže se omlouvám za nepřesnosti v mých definicích), ale trápily mě úzkosti. Stavy, kdy je duše sevřená jako ve svěráku, jakoby se člověk nemohl nadechnout a odněkud z hloubi duše se vynořuje strach, který je skoro hmatatelný a nedá se ničím setřepat. V té době jsem věděla, že bych měla jít k psychologovi, všechno mu vyklopit, ale nedokázala jsem to. Jednak jsem se prostě strašně styděla přijít k cizímu člověkovi a svěřit se a jednak jsem se tehdy hrozně bála, že by mi nasadil antidepresiva, což jsem usoudila, že by pro mé tělo spolu s antikoncepcí byl děsivej koktejl.
A tak jsem se potácela, sama se sebou, navenek jedla normálně, spíše tedy víc a k tomu se potají dokrmovala. S tím, jak se cítím, jsem se nikomu nesvěřovala, na okolí působila usměvavě, ale ve skutečnosti trpěla jak zvíře. Vlastně jsem to, co teď píšu, nikdy nikomu neřekla, a strašně obdivuju svýho muže, že to se mnou i v tomto období vydržel, protože to nebylo lehký. Nehledě na můj vzhled, protože ačkoliv jsem sama sebou nikdy vyloženě nepohrdala, tak uznávám, že v té době na mě nebyl příjemný pohled.
Měla jsem každý měsíc období, kdy jsem na tom byla relativně dobře, to trvalo asi čtrnáct dní a období dalších čtrnácti dnů před a po menstruaci, který bylo strašný a kdy úzkosti a přejídání vrcholily. Tyhle vlny jsem na sobě vysledovala a dospěla k rozhodnutí přestat brát antikoncepci a zkusit začít znovu, bez hormonů. Pustila jsem se do toho vloni v březnu 2009 a že to bylo správný rozhodnutí mi celkem brzo napověděla psychika. Hubla jsem pomalu, ale nezávisle na hubnutí jsem se zbavila úzkostí a připadala jsem si jako Alenka v říši divů, jako by mi někdo roztáhl závěs, za kterým jsem žila a já mohla najednou svobodně dýchat. Těžko se to popisuje, ale jako kdybych viděla jasně a zároveň se mi projasnila mysl. A tím, jak jsem se dostávala do pohody, jsem taky začala hubnout, nikam jsem nespěchala, nesepisovala jsem si žádné své obvyklé plány, že do tehdy a tehdy budu vážit tolik a tolik. Prostě jsem si zapisovala své úspěchy a občas si je na povzbuzení pročítala. Naplno jsem se pustila do vaření zdravých věcí, pomalu jsem se zbavila přehnaných chutí na sladké a tučné a učila jsem se normálně jíst. Bez večerního přejídání, prostě normálně snídaně, obědy, večeře, svačiny. Zapojila jsem chůzi, kdekoliv, kdykoliv, kolo, propadla power józe. Do listopadu 2009 jsem se dostala nenásilnou formou na 72 kg. A tam jsem se, poučena z předchozích nezdarů, měla zastavit, udržovat si to a třeba časem jít níž.
Ale chtěla jsem míň hned. A váha opět řekla ne, celkem jsem se s tím ale dokázala smířit a až na pár různých excesů, kdy jsem po Vánocích vyšplhala na 75 kg, jsem se stále docela statečně držela kolem čísla 72. Až do letošního čevna, kdy jsem se opět rozežrala. A na skoro dva měsíce nestoupla na váhu, protože jsem se zkrátka sama před sebou styděla. Neupřímnost sama sobě se ale očividně nevyplácí, protože zavírat oči sama před sebou fakt nemá cenu. Výsledkem je mých dnešních 79 kg.
A tak zkouším blog, beru to jako psychoterapii a zároveň motivaci a doufám, že se zvládnu vrátit zase tam, kde jsem už byla. A nemyslím jen co se týká kil jako takových, ale prostě životní pohody a optimismu a radosti ze zdravé stravy. Protože já ačkoliv to nechápu, jak se můžu na jednu stranu přejídat nezdravýma věcma, jako jsou čokolády, buchty, chipsy a podobně, zároveň strašně miluju zdravé stravování. Asi jsem cvok:), ale držte mi palce!
Inu, zhubla jsem, ani už dnes nevím jak, prostě tak nějak intuitivně s omezením sladkého, tučného, se zachováním klasických školních obědů a pomocí dlouhých procházek spojených s očumováním strašně krásných kluků ve městě, bylo mi 12, vážila jsem 51 kg při cca 150 cm a vypadala naprosto normálně. Ale období nevinné spokojenosti skončilo, nastoupil čas pozorování se a hledání chyb. Jak jsem pak přesně přibírala a hubla už nevím, na střední jsem se ale dostala k šedesáti kilům a za čtyři roky postupně dospěla až k sedmdesáti. V mezidobí jsem různě bojovala a točila se kolem 65 kg, u nichž jsem taky startovala v další životní etapě na vysokou. A pak přišly stresy, škola, zkoušky, rodinný zázemí na draka, hormonální výkyvy, přibírání a tady někdy se u mně taky naplno rozjelo záchvatovité přejídání a já nezadržitelnou rychlostí doslova jako lokomotiva supěla k osmdesátce. Jak jsem se v té době cítila, asi netřeba popisovat, mizerně je slabé slovo.
Moje hubnoucí pokusy za moc nestály, až zhruba v polovině výšky jsem se opravdu naštvala, zakoupila z úspor rotoped a dala se do boje. Povedlo se mi zastavit přejídání, naučila jsem se jíst 5x denně a pomocí soustavného pohybu a zdravé stravy jsem se docela rychle zvládla dostat na svou v dospělosti nejnižší váhu 63 kg. Připadala jsem si úžasně, vypadala jsem dobře, sršela energií, nakupovala jsem pěkné oblečení a byla se sebou nadmíru spokojená, tady by mohl být happy end, ale nebude.
Červ nespokojenosti ve mně hlodal a já chtěla za každou cenu vážit alespoň 59 kg, prostě klasika, aby tam byla ta pětka na začátku, ale váha se zastavila. Pohyb navíc nepomáhal, porce jsem zmenšovala, ale zároveň jsem nechtěla zacházet úplně do extrému nejezení. Přišla vlna zklamání a jak jsem měla brzy zjistit, co jde rychle dolů, může jít taky rychle nahoru. I s úroky. Ukázkový příklad jojo efektu, jako z učebnice, těší mě.
Extrémům s nejedením jsem se sice zdárně vyhnula, ale nastoupil extrém opačným směrem, kdy jsem se prostě rozežrala až k dost neúnosným, a to doslova, 93 kg, výška 155 cm, věk mezi 22-24 let. Hormonální hladina úpěla, celé tělo úpělo, přejídala jsem se, trpěla jsem depresema, úzkostma, něchtěla moc chodit mezi lidi, oblíkala se převážně do černých nadměrných věcí a byla strašně, ale fakt strašně nešťastná. Jak moc jsem si přála skoncovat s hubnoucím kolotočem, ani neumím vyslovit, spekulovala jsem o vyhledání odborné pomoci, ale měla jsem seběvědomí na nule, ne hluboko pod nulou, takže jsem se z toho kolotoče vymanit nedokázala.
Pak přišlo světlejší období, první práce po výšce, nová etapa, kdy jsem se oklepala a zhubla asi na 85 kg, ale v podstatě jsem se pořád točila v kruhu. V té době už pro mě ani nebyl takový problém, že jsem tlustá, ale co mi dělalo vrásky jak hrom, byly deprese. Vlastně asi ne vyloženě deprese, protože deprese jsou asi spíše smutky a nálady na bodu mrazu (psychologie mě zajímá, ale teorii moc neovládám, takže se omlouvám za nepřesnosti v mých definicích), ale trápily mě úzkosti. Stavy, kdy je duše sevřená jako ve svěráku, jakoby se člověk nemohl nadechnout a odněkud z hloubi duše se vynořuje strach, který je skoro hmatatelný a nedá se ničím setřepat. V té době jsem věděla, že bych měla jít k psychologovi, všechno mu vyklopit, ale nedokázala jsem to. Jednak jsem se prostě strašně styděla přijít k cizímu člověkovi a svěřit se a jednak jsem se tehdy hrozně bála, že by mi nasadil antidepresiva, což jsem usoudila, že by pro mé tělo spolu s antikoncepcí byl děsivej koktejl.
A tak jsem se potácela, sama se sebou, navenek jedla normálně, spíše tedy víc a k tomu se potají dokrmovala. S tím, jak se cítím, jsem se nikomu nesvěřovala, na okolí působila usměvavě, ale ve skutečnosti trpěla jak zvíře. Vlastně jsem to, co teď píšu, nikdy nikomu neřekla, a strašně obdivuju svýho muže, že to se mnou i v tomto období vydržel, protože to nebylo lehký. Nehledě na můj vzhled, protože ačkoliv jsem sama sebou nikdy vyloženě nepohrdala, tak uznávám, že v té době na mě nebyl příjemný pohled.
Měla jsem každý měsíc období, kdy jsem na tom byla relativně dobře, to trvalo asi čtrnáct dní a období dalších čtrnácti dnů před a po menstruaci, který bylo strašný a kdy úzkosti a přejídání vrcholily. Tyhle vlny jsem na sobě vysledovala a dospěla k rozhodnutí přestat brát antikoncepci a zkusit začít znovu, bez hormonů. Pustila jsem se do toho vloni v březnu 2009 a že to bylo správný rozhodnutí mi celkem brzo napověděla psychika. Hubla jsem pomalu, ale nezávisle na hubnutí jsem se zbavila úzkostí a připadala jsem si jako Alenka v říši divů, jako by mi někdo roztáhl závěs, za kterým jsem žila a já mohla najednou svobodně dýchat. Těžko se to popisuje, ale jako kdybych viděla jasně a zároveň se mi projasnila mysl. A tím, jak jsem se dostávala do pohody, jsem taky začala hubnout, nikam jsem nespěchala, nesepisovala jsem si žádné své obvyklé plány, že do tehdy a tehdy budu vážit tolik a tolik. Prostě jsem si zapisovala své úspěchy a občas si je na povzbuzení pročítala. Naplno jsem se pustila do vaření zdravých věcí, pomalu jsem se zbavila přehnaných chutí na sladké a tučné a učila jsem se normálně jíst. Bez večerního přejídání, prostě normálně snídaně, obědy, večeře, svačiny. Zapojila jsem chůzi, kdekoliv, kdykoliv, kolo, propadla power józe. Do listopadu 2009 jsem se dostala nenásilnou formou na 72 kg. A tam jsem se, poučena z předchozích nezdarů, měla zastavit, udržovat si to a třeba časem jít níž.
Ale chtěla jsem míň hned. A váha opět řekla ne, celkem jsem se s tím ale dokázala smířit a až na pár různých excesů, kdy jsem po Vánocích vyšplhala na 75 kg, jsem se stále docela statečně držela kolem čísla 72. Až do letošního čevna, kdy jsem se opět rozežrala. A na skoro dva měsíce nestoupla na váhu, protože jsem se zkrátka sama před sebou styděla. Neupřímnost sama sobě se ale očividně nevyplácí, protože zavírat oči sama před sebou fakt nemá cenu. Výsledkem je mých dnešních 79 kg.
A tak zkouším blog, beru to jako psychoterapii a zároveň motivaci a doufám, že se zvládnu vrátit zase tam, kde jsem už byla. A nemyslím jen co se týká kil jako takových, ale prostě životní pohody a optimismu a radosti ze zdravé stravy. Protože já ačkoliv to nechápu, jak se můžu na jednu stranu přejídat nezdravýma věcma, jako jsou čokolády, buchty, chipsy a podobně, zároveň strašně miluju zdravé stravování. Asi jsem cvok:), ale držte mi palce!
pondělí 2. srpna 2010
Tak začínám
Tak jsem se definitivně rozhodla založit si blog, a přiznávám na rovinu, mám trochu strach. Ona je totiž jedna věc hezky v klídku si šmírovat a pročítat ostatní, sem tam přihodit svůj názor a víc neřešit a věc druhá je se tak nějak zapojit do téhle blogovací komunity "naostro". S myšlenkou založit si svůj blog si hraju už dlouho, ale znáte to, dnes bloguje každý, o čemkoliv, o všem a vlastně o ničem, takže jedna část duše mi říká: "Nebuď blbá, nebloguj, k čemu ti to bude, máš to zapotřebí a máš na to třeba čas?" a ta druhá kontruje a našeptává: "Jdi do toho, co váháš, bude to skvělá psychoterapie, hodíš myšlenky na web a co z toho, že si je třeba nikdo nepřečte, o to tady přece neběží." No, takže dnes už jsem ten vnitřní boj nevydržela a jdu do toho.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)