Jak jsem objevila KFC

Možná trochu obscénní titulek, jelikož bych se tu ráda zabývala spíš zdravou stravou, ale... Tohle vám musím říct.

Já ač člověk tukem poměrně dost oplývající jsem se nikdy ve fast foodech nestravovala, nikdy. Jedinou výjimkou byly služební cesty dvakrát do roka po D1, kdy se prostě McDonald jevil jako nejméně nebezpečná alternativa, to jsem si většinou dala jejich kuřecí smažené kousky chutí moc kuře nepřipomínající s přesolenými hranolky + salát s nazelenalými rajčaty a podivuhodnými krutony chutnajícími jako vegeta. Chuťový zážitek nijaký a za chvíli opět hlad. Podobnou zkušenost jsem měla i s návštěvou KFC, kdy jsem při zběsilým pobíhání po obchoďáku padala na zem hlady a překračovala svou tehdejší zaklínací formuli „jím každé tři hodiny“. Tak jsem si dala, nevím, jak se to jmenuje, prostě srolovanou tortilu plněnou masem a zeleninou. Tady ta chuť byla mnohem lepší, mírně pálivé, ale ouha, do hodiny ještě větší hlad než před jídlem. Tak sakra, co oni do toho dávají, nějaký aditiva na vykrmování vepřů?

Tak to ne, řekla jsem si, za to já vám tedy platit nebudu, do všech kabelek jsem strategicky rozmístila müsi tyčinky, aby mě hlad nikdy nezastihl nevyzbrojenou, a na dlouhou dobu opět na tyto řetězce zanevřela .

No jo, ale i tak jsem se nedávno zase ocitla v obchodě a potřebovala nutně večeři. Na výběr byly asi tři vietnamsko-čínsko nevímjaké fastfoody, jeden indický, pizzerie a KFC, zavrhla jsem všechny, ale protože muž potřeboval doplnit palivo, zavítali jsme právě do posledně jmenovaného. Ve frontě jsem z nudy pročítala cedulky, abych mohla zase v duchu ohrnovat nos a kroutit hlavou nad pěknýma fotkama jídel, který ve skutečnosti vypadají úplně jinak, no a zaujal mě salát. Piccante XL 99 kč, voda k tomu zdarma, no co, zkusila jsem. Ha, a odhalila tajemství KFC.

Zatímco do normálních jídel přidávají něco, co člověku vyvolává větší hlad, sem cpou nějakou drogu, která nutí člověka se vracet. Protože hádejte co, já ten salát miluju!! Já, odpůrce tohoto způsobu stravování se těším, až si zase dám ten rozkouskovanej kuřecí řízek, promíchaný s rajčetem, salátovými lístky, dýňovými semínky, trochou chedaru a zálivkou. Tou v pytlíku, kterou jsem vždycky pohrdala jako vrcholem hnusu. Až tak mě dostali.

Ale teď vážně, asi to nebude taková tragédie, v rámci možností je to jěště zdravý pokrm, složení jsem zatím nezkoumala, odborníkům na výživu by vadil smažený řízek a zálivka, ale mně ne.


A na závěr ilustrační foto, které jsem objevila, docela drsné, ale tematické:) 

Takhle pojal Poslední večeři francouzský fotograf Gérard Rancinan

Jen tak si žít a mimochodem hubnout

Jsem doma, odpočatá, plná dojmů a hlavně s čistou hlavou! Měla jsem spoustu času si v sobě „uklidit“, vypláchla jsem si mozek, restartovala se a trochu i přemýšlela.

Došla jsem k tomu, že poslední dobou se zapomínám radovat ze života. Jsem ze své podstaty člověk, který se kromě značkového parfému dokáže upřímně radovat i z maličkostí, jako že je venku krásný vzduch, najdu pěkný polovyloupnutý kaštan, potkám sympatického člověka, přičuchnu si k čerstvě vypranému prádlu, přečtu si napínavou kapitolu v knize, pohladím si na ulici roztomilé štěně, uvařím výbornou zeleninovou polívku, prostě drobnosti z kterých se skládá štěstí a které poslední dobou moc nestíhám, nebo spíš neumím prožívat.

Nesnáším výrazy jako nestíhám, nemám čas, mám moc práce. Razím heslo, že každý má času tolik, kolik si udělá, ale sama jsem dospěla do stádia, kdy prostě moc pracuju a když nepracuju jsem pasivní a nic se mi nechce, tloustnu, moc jím... Prostě a jednoduše, když se to přepískne na jedné frontě, poruší se harmonie a člověku se to vrátí jinde. S tím souvisí i stres z hubnutí, kdy se člověk strašně moc snaží, ale ono to nejde tak rychle, jak by chtěl a vystreslej člověk, jak známo nic nezhubne.

Takže zahajuju období práce na vyrovnanosti, zní to blbě, uznávám, ale prostě chci se snažit žít v nějaké takové harmonii. Chci jen tak žít, aniž by můj život byl ovládanej jídlem a přejídáním, ani dietama a počítáním a stresováním z váhy. Tím nemyslím, že bych se vyflákla na svou snahu zhubnout, povolila si vše a neomezovala se, myslím, že ani tudy cesta nevede, protože i ke štěstí je asi třeba trocha odříkání.

Chci si jen užívat života a hubnout mimoděk. Že by sci-fi? Tak uvidíme...