Jím, jím, jím jím, žeru

Můj svět se dost točí kolem jídla. A to nejen v tom negativním smyslu slova - v souvislosti s přejídáním - ale za ta léta, co řeším svou hmotnost jsem si k jídlu a jeho přípravě vybudovala pozitivní vztah. Víc se zajímám o to, co jím, čtu složení a přemýšlím nad ním, snažím se necpat do sebe zbytečný přísady a celkem mě to baví. Z toho důvodu se asi normálně uvažujícímu strávníkovi můžou zdát moje přežírací vlny, kdy do sebe nacpu cokoliv, umělý aditiva sem tam, jaksi nesmyslné, a mně nezbývá než souhlasit, že jsou. Jenže bohužel jsou součástí mě a podobně jako se léčí závislosti na nikotinu nebo alkoholu, i u závislosti na jídle by se asi mělo postupovat nějak chytře a léčit ji. Svěřit se do rukou odborníka a tak. Jenže na to já stále nemám odvahu. A tak zkouším sebeléčbu svépomocí.

Od čeho bych se chtěla odrazit je pravidelně jíst. Můj jídelní scénář z posledních zhruba dvou měsíců se totiž blíží tragikomedii. Na první pohled s takovou triviální věcí jako je jídlo nemám problém. Vzorně snídám, vstanu dostatečně s předstihem, abych si na snídani našla čas a kolem sedmé ranní se najím tak akorát do syta. Zhruba za tři hodiny už se žaludek většinou přihlásí o svačinu, dostane se mu něčeho ve stylu jogurt s pár lžičkama müsli, sušenka apod. Po třech hodinách přijde na řadu oběd. Většinou doma uvařený, přičemž jím přimeřený porce, žádný kopce ani porce pro vrabce, prostě do syta, abych za hodinu nechytala chutě. Vařit se snažím pestře, střídat přílohy, zeleninu, libové maso většinou dušené, vařené, sem tam v páře, prostě všechno možné zdravé, aby to bylo  dobré a zároveň jsem se s tím večer po práci nemusela moc patlat. V čase odpolední svačiny ještě stále jedu podle svénáře, repliky mám naučené, takže si dávám ovoce asi dva kusy, podle sezony a chuti nebo zeleninu té i více kusů, jindy zase jogurt, sem tam nepohrdnu ani bebe sušenkama nebo nějakým polystyrénem v čokoládě, ale to bývá minimálně, jednou dvakrát do měsíce. Celý den jsem spokojená, nemám hlad, mám dostatek energie. Stále pravidelně jím, jím, jím a blíží se finále dne a s ním i střih a já najednou žeru.

Přicházím domů, jsem unavená z práce, přemýšlím, co budu vařit na další den a vůbec nemám náladu vymýšlet, co ještě proboha jíst k večeři! Chybí mi to nadšení a energie a nejraději bych nejedla nic. Ale to zase gurmán ve mně nechce, a tak sním nějaké narychlo připravené chleby se šunkou a sýrem, doplněné o jeden s marmeládou – to je ta pěknější varianta. Poslední dobou bohužel stále častěji po cestě domů zvládnu přihodit do košíku ještě tři čtyři koláče nebo listové buchty či makový závin nebo cokoliv sladkého. A taky nějakou čokoládu, jo a chtělo by to taky něco slaného? Jasně třeba kešu oříšky nebo chipsy. Na závěr nějakou sladkou tečku, že by tatranka? 

Přijdu domů, sním to během chvíle, připadám si jak feťák, co musí mít tu svou dávku, a pak jsem teprve normálně schopná fungovat zase dál. Tento způsob stravování je popravdě docela vyčerpávající. Někdy ani nesním vše a abych zamaskovala stopy, zbytky vyhodím, jindy jsem schopná dojít zbytky koláče na snídani a pak pokračovat ve svém normálním jídelníčku. Podle množství snězeného je mi více či méně špatně, většinou to však rozdýchám, jen jsem strašně unavená a nechce se mi už vůbec nic.

Asi jsem si na to zadělala sama, při mém posledním hubnutí se mi totiž docela pěkně dařilo. Což bylo možná způsobeno taky tím, že jsem se snažila omezovat večeře. Cítila jsem se dobře v režimu, kdy jsem prostě večer vynechala pečivo a večeřela třeba polévku nebo šunku se zeleninou nebo salát se sýrem nebo fazole s cottagem a tak různě, a protože jsem nechtěla jíst po cvičení, často jsem si dala jen takovou tu syrovátkovou tyčinku (Molkeriegel) z DM nebo mrkev. Fyzicky mi bylo fajn, ale psychicky se mi po čase začalo stýskat po normální večeři, žádné opulentní chody, ale něco lehkého a zároveň sytého. Držela jsem se, sem tam si třeba dala chleba se sýrem a zeleninou, ale s výčitkovým pocitem, že s takovou večeří fakt nezhubnu. V naději, že se třeba přelstím, jsem začala jíst knäckebroty se sezamem, ty mi sice dost chutnají, ale lest nepomohla.  Lehká frustrace se pak rozjela a já zase spadla do mého starého kolotoče, z něhož se teď právě snažím vyskočit.

Mým prozatimním cílem je zapracovat na večeřích. Jíst normálně rohlík nebo krajíc chleba se sýrem a zeleninou, nebo co já vím, já už vlastně ani pořádně nevím, co je to normální večeře. Zkusím zjistit a budu vděčná za všechny tipy. Takže nejprve se budu snažit naučit přiměřeně, normálně večeřet, i na úkor toho, že bych neměla moc hubnout. Moje tělo už je za ta léta dost zmatené, tak jen doufám, že mi odpustí mé hříchy a třeba váha zase půjde pomalinku dolů.