Jsem doma, odpočatá, plná dojmů a hlavně s čistou hlavou! Měla jsem spoustu času si v sobě „uklidit“, vypláchla jsem si mozek, restartovala se a trochu i přemýšlela.
Došla jsem k tomu, že poslední dobou se zapomínám radovat ze života. Jsem ze své podstaty člověk, který se kromě značkového parfému dokáže upřímně radovat i z maličkostí, jako že je venku krásný vzduch, najdu pěkný polovyloupnutý kaštan, potkám sympatického člověka, přičuchnu si k čerstvě vypranému prádlu, přečtu si napínavou kapitolu v knize, pohladím si na ulici roztomilé štěně, uvařím výbornou zeleninovou polívku, prostě drobnosti z kterých se skládá štěstí a které poslední dobou moc nestíhám, nebo spíš neumím prožívat.
Nesnáším výrazy jako nestíhám, nemám čas, mám moc práce. Razím heslo, že každý má času tolik, kolik si udělá, ale sama jsem dospěla do stádia, kdy prostě moc pracuju a když nepracuju jsem pasivní a nic se mi nechce, tloustnu, moc jím... Prostě a jednoduše, když se to přepískne na jedné frontě, poruší se harmonie a člověku se to vrátí jinde. S tím souvisí i stres z hubnutí, kdy se člověk strašně moc snaží, ale ono to nejde tak rychle, jak by chtěl a vystreslej člověk, jak známo nic nezhubne.
Takže zahajuju období práce na vyrovnanosti, zní to blbě, uznávám, ale prostě chci se snažit žít v nějaké takové harmonii. Chci jen tak žít, aniž by můj život byl ovládanej jídlem a přejídáním, ani dietama a počítáním a stresováním z váhy. Tím nemyslím, že bych se vyflákla na svou snahu zhubnout, povolila si vše a neomezovala se, myslím, že ani tudy cesta nevede, protože i ke štěstí je asi třeba trocha odříkání.
Chci si jen užívat života a hubnout mimoděk. Že by sci-fi? Tak uvidíme...
Já myslím, že to není takový sci-fi...já hubnu teprve druhej den a už mám kilo dole. Fakt, nekecám. Uvidíme, jak to půjde dál, každopádně jsem strašně v pohodě a najednou se mi chtějí dělat věci, který jsem dřív nesnášela. Tak nějak...je to jiný takový...Přesně souhlasím s každým slovem, co píšeš, od těch drobností (dneska jsem hodinu čichala ke kokosovýmu oleji a v konečný fázi jsem měla pocit, že jsem se té vůně najedla...) až po ty stresy, kdy člověk snad ani nemá pocit, že by bylo něco v nepořádku, ale psychika i tělo mu to jasně naznačuje...
OdpovědětVymazatSouhlas, souhlas, souhla! Klaním se až k zemi, naprosto souhlasím a moc se mi to líbí, co píšeš! :-) Moc!
OdpovědětVymazatK té knize - já ji četla už kdysi a tehdy mi připadlo naprosto nekutečný, že bych jakože "povolila otěže" a jakože nehubla. Strašně mě jenom ta představa stresovala. Prostě jsem chtěla zhubnout tak moc, že jsem nechtěla žádné "okolkování" a čekání a nedejbože nějaký normální jezení! Sama sebe uviduji, že se na to teď dovedu podívat jinýma očima.
Ať se ti daří, to ti přeju! :-)