U zpovědi aneb Jak si tak světem hubnu

Sčítat kila, která už jsem za život zhubla a zase přibrala, by asi bylo nadlouho. Vždycky jsem byla takové to tlusté dítě, no nechci k sobě být úplně necitlivá, takže tím tlusté nemyslím vyloženě monstrózního drobečka amerického typu, ale prostě byla jsem oplácaná. Nijak jsem to v podstatě neřešila, kromě pár momentů, které se vždy jednou za čas opakovaly a které mi naháněly hrůzu: preventivní prohlídky u dětské lékařky, jež nad mou nadváhou lomila rukama, nepříjemné převažování v hodinách tělocviku, kdy vylezlo na povrch, že teda vážím víc než ostatní holčičky, a prázdniny u babičky na venkově, která v těch dvou letních měsících měla nadšenou ideu, že vesnický vzduch, zdravá strava a dostatek pohybu na mě budou mít zázračný vliv. Neměly. Dál jsem si spokojeně žila, až do puberty, kdy přišlo první zamilování se a s ním i uvědomnění si, že vypadám jinak a hlavně, že tak vypadat nechci.

Inu, zhubla jsem, ani už dnes nevím jak, prostě tak nějak intuitivně s omezením sladkého, tučného, se zachováním klasických školních obědů a pomocí dlouhých procházek spojených s očumováním strašně krásných kluků ve městě, bylo mi 12, vážila jsem 51 kg při cca 150 cm a vypadala naprosto normálně. Ale období nevinné spokojenosti skončilo, nastoupil čas pozorování se a hledání chyb. Jak jsem pak přesně přibírala a hubla už nevím, na střední jsem se ale dostala k šedesáti kilům a za čtyři roky postupně dospěla až k sedmdesáti. V mezidobí jsem různě bojovala a točila se kolem 65 kg, u nichž jsem taky startovala v další životní etapě na vysokou. A pak přišly stresy, škola, zkoušky, rodinný zázemí na draka, hormonální výkyvy, přibírání a tady někdy se u mně taky naplno rozjelo záchvatovité přejídání a já nezadržitelnou rychlostí doslova jako lokomotiva supěla k osmdesátce. Jak jsem se v té době cítila, asi netřeba popisovat, mizerně je slabé slovo.

Moje hubnoucí pokusy za moc nestály, až zhruba v polovině výšky jsem se opravdu naštvala, zakoupila z úspor rotoped a dala se do boje. Povedlo se mi  zastavit přejídání, naučila jsem se jíst 5x denně a pomocí soustavného pohybu a zdravé stravy jsem se docela rychle zvládla dostat na svou v dospělosti nejnižší váhu 63 kg. Připadala jsem si úžasně, vypadala jsem dobře, sršela energií, nakupovala jsem pěkné oblečení a byla se sebou nadmíru spokojená, tady by mohl být happy end, ale nebude.

Červ nespokojenosti ve mně hlodal a já chtěla za každou cenu vážit alespoň 59 kg, prostě klasika, aby tam byla ta pětka na začátku, ale váha se zastavila. Pohyb navíc nepomáhal, porce jsem zmenšovala, ale zároveň jsem nechtěla zacházet úplně do extrému nejezení. Přišla vlna zklamání a jak jsem měla brzy zjistit, co jde rychle dolů, může jít taky rychle nahoru. I s úroky. Ukázkový příklad jojo efektu, jako z učebnice, těší mě.

Extrémům s nejedením jsem se sice zdárně vyhnula, ale nastoupil extrém opačným směrem, kdy jsem se prostě rozežrala až k dost neúnosným, a to doslova, 93 kg, výška 155 cm, věk mezi 22-24 let. Hormonální hladina úpěla, celé tělo úpělo, přejídala jsem se, trpěla jsem depresema, úzkostma, něchtěla moc chodit mezi lidi, oblíkala se převážně do černých nadměrných věcí a byla strašně, ale fakt strašně nešťastná. Jak moc jsem si přála skoncovat s hubnoucím kolotočem, ani neumím vyslovit, spekulovala jsem o vyhledání odborné pomoci, ale měla jsem seběvědomí na nule, ne hluboko pod nulou, takže jsem se z toho kolotoče vymanit nedokázala.

Pak přišlo světlejší období, první práce po výšce, nová etapa, kdy jsem se oklepala a zhubla asi na 85 kg, ale v podstatě jsem se pořád točila v kruhu. V té době už pro mě ani nebyl takový problém, že jsem tlustá, ale co mi dělalo vrásky jak hrom, byly deprese. Vlastně asi ne vyloženě deprese, protože deprese jsou asi spíše smutky a nálady na bodu mrazu (psychologie mě zajímá, ale teorii moc neovládám, takže se omlouvám za nepřesnosti v mých definicích), ale trápily mě úzkosti. Stavy, kdy je duše sevřená jako ve svěráku, jakoby se člověk nemohl nadechnout a odněkud z hloubi duše se vynořuje strach, který je skoro hmatatelný a nedá se ničím setřepat. V té době jsem věděla, že bych měla jít k psychologovi, všechno mu vyklopit, ale nedokázala jsem to. Jednak jsem se prostě strašně styděla přijít k cizímu člověkovi a svěřit se a jednak jsem se tehdy hrozně bála, že by mi nasadil antidepresiva, což jsem usoudila, že by pro mé tělo spolu s antikoncepcí byl děsivej koktejl.

A tak jsem se potácela, sama se sebou, navenek jedla normálně, spíše tedy víc a k tomu se potají dokrmovala. S tím, jak se cítím, jsem se nikomu nesvěřovala, na okolí působila usměvavě, ale ve skutečnosti trpěla jak zvíře. Vlastně jsem to, co teď píšu, nikdy nikomu neřekla, a strašně obdivuju svýho muže, že to se mnou i v tomto období vydržel, protože to nebylo lehký. Nehledě na můj vzhled, protože ačkoliv jsem sama sebou nikdy vyloženě nepohrdala, tak uznávám, že v té době na mě nebyl příjemný pohled.

Měla jsem každý měsíc období, kdy jsem na tom byla relativně dobře, to trvalo asi čtrnáct dní a období dalších čtrnácti dnů před a po menstruaci, který bylo strašný a kdy úzkosti a přejídání vrcholily. Tyhle vlny jsem na sobě vysledovala a dospěla k rozhodnutí přestat brát antikoncepci a zkusit začít znovu, bez hormonů. Pustila jsem se do toho vloni v březnu 2009 a že to bylo správný rozhodnutí mi celkem brzo napověděla psychika. Hubla jsem pomalu, ale nezávisle na hubnutí jsem se zbavila úzkostí a připadala jsem si jako Alenka v říši divů, jako by mi někdo roztáhl závěs, za kterým jsem žila a já mohla najednou svobodně dýchat. Těžko se to popisuje, ale jako kdybych viděla jasně a zároveň se mi projasnila mysl. A tím, jak jsem se dostávala do pohody, jsem taky začala hubnout, nikam jsem nespěchala, nesepisovala jsem si žádné své obvyklé plány, že do tehdy a tehdy budu vážit tolik a tolik. Prostě jsem si zapisovala své úspěchy a občas si je na povzbuzení pročítala. Naplno jsem se pustila do vaření zdravých věcí, pomalu jsem se zbavila přehnaných chutí na sladké a tučné a učila jsem se normálně jíst. Bez večerního přejídání, prostě normálně snídaně, obědy, večeře, svačiny. Zapojila jsem chůzi, kdekoliv, kdykoliv, kolo, propadla power józe. Do listopadu 2009 jsem se dostala nenásilnou formou na 72 kg. A tam jsem se, poučena z předchozích nezdarů, měla zastavit, udržovat si to a třeba časem jít níž.

Ale chtěla jsem míň hned. A váha opět řekla ne, celkem jsem se s tím ale dokázala smířit  a až na pár různých excesů, kdy jsem po Vánocích vyšplhala na 75 kg, jsem se stále docela statečně držela kolem čísla 72. Až do letošního čevna, kdy jsem se opět rozežrala. A na skoro dva měsíce nestoupla na váhu, protože jsem se zkrátka sama před sebou styděla. Neupřímnost sama sobě se ale očividně nevyplácí, protože zavírat oči sama před sebou fakt nemá cenu. Výsledkem je mých dnešních 79 kg.

A tak zkouším blog, beru to jako psychoterapii a zároveň motivaci a doufám, že se zvládnu vrátit zase tam, kde jsem už byla. A nemyslím jen co se týká kil jako takových, ale prostě životní pohody a optimismu a radosti ze zdravé stravy. Protože já ačkoliv to nechápu, jak se můžu na jednu stranu přejídat nezdravýma věcma, jako jsou čokolády, buchty, chipsy a podobně, zároveň strašně miluju zdravé stravování. Asi jsem cvok:), ale držte mi palce!