Určitě jste už slyšeli o té politovánihodné ženě, která se chce dobrovolně prožrat k titulu Nejltlustší žena světa. Po dnešním vážení jí ale dýchám na paty taky. Od založení blogu jsem zvládla přibrat 3 kila. Mám na triku pár přežrání, ale celkem se dostávám do pohody a připadám si docela vyrovnaná, tak proč? Celý den nad tím průběžně přemýšlím, po cestě z práce jsem jak jeden velkej nerv, kdybych neměla nalakovaný nehty, tak si je snad začnu hlodat, stojím si u toho takhle na zastávce a utápím se v myšlenkách, jak rychle jsem dokázala přibrat.
Když vtom mě někdo na tom ostrůvku svižným krokem předchází se slovy: „Zezadu vypadáte dobře.“ A to už někdo další mě obejde zepředu a doplňuje: „A zepředu ještě líp.“ A já jen lapu po dechu, polykám naprázdno a nemám slov, jen třeštím oči na dva sympatické smějící se padesátníky (možná šedesátníky, nemám odhad, o tom jak mě zásadně oslovují jen typy zhruba o 20-30 let starší než jsem já, výjimkou je jen můj muž, možná někdy příště), kteří když vidí můj zřejmě dostatečně dementní výraz, mě hned uklidňují, ať se nebojím. Což o to, já se nebála, jen byla tak konsternovaná jejich názorem, že jsem z toho ani do té tramvaje nenastoupila (i když možná taky dobře, bůhví, co za moudra by z nich ještě mohla vypadnout). No chápete to, tak jsem jako měla i radost, ale absolutně nechápala ten paradox. Mě zas tak často na ulici nikdo neoslovuje, většinou spíš večer, a to stačí, aby se mě někdo zeptal, kolik je hodin, a já už v dlani svírám slzák, ale prostě mě ta jejich upřímnost (pokud to teda fakt tak mysleli:) fascinuje.
Nicméně jsem se nečervenela rozpaky dlouho, protože jsem jela do C&A, kde se mi líbil takový pěkný lehký svetr s krátkým rukávem na jeden knoflík, takže se vepředu rozevírá, pod ním vypadá strašně dobře bílý triko s dlouhým rukávem. No a když jsem si to zkusila, tak jsem samozřejmě málem zařvala, jelikož: bílý triko a špeky na břiše a nad nimi se rozevírající ten krásný svetřík, takové dílo si jistě dovedete představit.
Vím, vím, měla bych se nad sebou přestat vážně zamýšlet a začít vážně něco dělat a to i přes to, že mám dvě aktuální výmluvy pro nastolení vážného hubnoucího režimu: bolest v krku a odjezd na dovolenou. Tak já jdu teda balit.
Myslím, že bych na té zastávce stála ještě teď! :-) Tomuhle se říká příhoda. Ale víš co, proč by to mělo být něco divnýho, proč by holka, která má nadváhu nemohla být automaticky taky počítána mezi ty hezký, mezi ty, který chlapi oslovujou, proč? Nejdivnější na týhle příhodě je to, že se tomu divíš, že se to stalo! :-)
OdpovědětVymazatNákupy mi ani nepřipomínej, také bych měla obnovit šatních, achjo, to zase bude slasti v kabinkách, zářivky, zrcadla, deprese a nasranost na sebe, na svět... Tak apoň vím, do čeho nejít - do svetříku na jeden knoflík z CaA ;-)
Klidně si tu kešu kup...fakt se neboj, chce to trénink, abys ji nesežrala celou, já od tý doby, co jsem se jednou naučila zásadně nedojídat balení jen proto, že to je v jednom balení, už to nedělám a jsem si jistá, že to tak mám naučeno do konce života. Ale na tu makadamiovou bacha, tu si kup až budeš potrénovaná, ta je dobrá až moc:-) A o té ženě, co chce bejt nejtlustší, jsem slyšela a ačkoliv jinak baculky a baculáče nanejvýš chápu, jelikož jsem sama stejná, tuhle ženu nechápu a podle mě je regulérně blbá. Že jsi přibrala...to jsi na tom podobně jako já...já taky pořád teď dokola hubla a přibírala a divila jsem se z čeho...nicméně i přesto jsem na tom byla psychicky dobře a to je do začátku hlavní. Vůbec to nevadí!!! Však víme, že nejdřív je třeba se naučit se nepřejídat (omezovat přejídání), potom omezovat nezdravý potraviny a váhu si dokázat udržet. Potom má přijít hubnutí, jako fáze po té fázi, kterou teď prožíváš. Já si teda myslím, že by to tak mělo bejt...nejdřív ať si zvykne psychika a pak tělo...a budovat sebevědomí je třeba i ve fázi těžké nadváhy, páč pak je člověk ze sebe znechucenej a to hubnutí nepřidá...a to, jak tě dneska na ulici oslovili ti dva pánové, to budiž důkazem toho, že jsi pěkná slečna a kilečka půjdou dolů společně s tím, jak odhodíš všechny pochybnosti...A zkus napsat jídelníčky, myslím celý...zajímalo by mě, jak jíš třeba ráno nebo tak...
OdpovědětVymazatTen pocit starýho železa mám taky, opravdu s klesající váhou mne opouští a se zvyšující se hmotností naopak utvrzuje... Čím jsem otylejší, tím víc jakobych zapomínala na své pudy :-) Ale spíše je to zapomínání jaksi... povinné. Možná jako ochrana, protože tuším, že bych byla častěji odmítána než kdybycch byla štíhlejší. Takže ta tuková ulitka, do který se uzavíráme, má zároveň i funkci jaksi asexuální. A přitom tak toužíme po zájmu, stejně jako každá jiná ženská, proboha! Jen se v tom víc utvrzovat a brát jako samozřejmý ten fakt, že si přesně tuhle pozornost zasloužíme i my!!! :-) Čím míň nás to bude překvapovat - tím líp pro nás :-)
OdpovědětVymazatTo je těžký, já mám totiž ekologickou aviváž :-) A kdybys viděla (viděla?), jak voní...Já si taky jednou výdaje psala a víš jak to dopadlo? Byly prostě jen napsaný, utrácela jsem pořád stejně:-) Mamka si je taky píše a utrácí jak divá, prostě nic, žádnej sebezpyt. Já prostě omezím kosmetiku, tak to bude. To je pro mě velkej problém, ta kosmetika:-) Oblečení si do zimy už nekoupím a aviváže zatím mám. Jenže musím dokoupit suroviny do spíže, jak jsem minule všecko kvůli molům vyházela a to nebude levný. Ale zkusím to tentokrát všechno naplánovat dopředu, abych pak nebyla překvapená...A na tvoje jídelníčky se moc těším:-)
OdpovědětVymazatJejda, já mám v koupelně čtyři tělový mlíka, aniž bych používala byť jedno:-)...Smutné.
OdpovědětVymazatAhoj vlkodlačí soudružko! Proč nemůžeme mít tak moc společného něco jiného, třeba zálibu ve vyšívání, plení růží nebo bytovém designu... :o))
OdpovědětVymazatJe to děsná mrcha, tenhle vlkodlak, vidíš, s takovou podporou a... stejně jsem dneska zase zklamala a udělala TO. Máš pravdu, že více činností mimo domov by mě asi pod vlkodlaka uchránilo. Ale to je právě i ten boj - vůbec se někam dokopat, když se ti tak, tak, tak moc nechce a jediný co se ti chce, je jít domů a mít pokoj...
Ráda bych jednou vyhrála, navždy...
Já jsem taky recidivista, si nemysli ;-) a nemlč, mě to baví číst, co píšeš! :-) S tím odborníkem jsem taky měla tendenci, jej vyhledat myslím. Zatím jsem to neudělala, protože si říkám, že se mu sice můžu vykecat, on mi může navrhnout nějaké plány, ale zase je to jenom na mě, jestli se jich budu držet. Myslím, ža ty naše recidivy bysme my samy mohly bejt těma odborníkama, nemyslím, že by nám byly ukrytý nějaký taje hubnutí nebo taje toho, proč to děláme. Spíš je asi pro nás z nějakýho důvodu výhodný s tím nepřestat. Víš jak to myslím? Kdybysme to tak strašně moc nechtěly, tak to neděláme a zhubneme. Něco nám to prostě dává, to je fakt, a to, co nám to dává, je zatím silnější, než ty nepříjemnosti, který z toho máme. Jinak bysme přestaly a do půl roku měly padesát kilo...
OdpovědětVymazat